Vítej v Íráku

Tak jsem zase zpátky s psaním blogu, doufám, že se bude číst dobře. Letošní stáž jsem si vylosoval do Kurdistánu, což je oblast na severu Íráku. Všichni asi budete znát Mosul, nebo třeba Kirkúk, kde v nedávných dobách probíhali ozbrojené konflikty. Teď je situace jiná a je zde již delí dobu poměrně klid.
Moje cesta začíná odjezdem v noci ze svatby našich kamarádů na letiště do Prahy, kam mě veze Kačka za což jí neskonale děkuju. Pokračuje potom s klukama do Hradce. Na letišti se rozloučíme, ukápne slzička, slíbím, že budu opatrnej a že budu pravidelně psát a nedělat tu žádný kraviny, prostě jako vždycky.
Přípravy začaly ale mnohem dřív. Všechno spočívalo ve zjišťování a sledování bezpečnostní situace, komunikace s místními studenty, zjišťování jak s vízem (který jsem nakonec nepotřeboval, takže jsem ušetřil) a v neposlední řadě očkování (meningokoky, polio a spalničky myslim).
Na letišti mam celkem hlad a taky jsem letos nějak prokaučoval dovoz dárečků pro lokálce, tak mam cca hodinu a půl to vyřešit. No vzhledem k tomu, že maj všude jen chlast, cigára a čokoládu, beru nějakou becherovku a čokošku a jdu se najíst. Bagetka, kafe a ledovej čaj, boarding mam v 7.45 tak žádnej stres. Sotva jsem dojedl ozve se z rozhlasu: “pan Kotek ať se dostaví na gate nebo bude vyloučen z letu”. Cože?! Je teprve 7.42 vy šmejdi! No nic, naliju do sebe kafe, čan opouštím a šupem si to seru na gate. Po mně dochází ještě jedna paní a jsme komplet. Letíme takovým vrtulovým prckem Bombardier Q400. Ve Vídni je transfer na pohodu a tak mám i čas přemejšlet jaký to tam asi bude, jaký bude ubytko a tak. No nic necháme to koňovi, ten má větší hlavu a tradá na další let. Za necelý 4 hodiny jsem v Erbilu, což je hlavní město Kurdistánu, tam mě má vyzvednout Abdulláh a hodit mě někam odkud pojedu do Sulaimaniyah (odteď jen Suli), kde má stáž proběhnout. Je to celkem ještě asi 2,5- 3 hodiny cesty. Na “nádraží” minibusů a taxi nás čeká další student, Mustafa, kterej jede se mnou a je z Erbilu. Cestou různě povídáme a já sleduju krajinu, která kolem nás neskutečně ubíhá. Na jednom z průjezdných checkpointů nás zastavují a máme si prej vystoupit. S pasem jdem k nějakýmu šéfíkovi a ten jen koukne, Mustafi se zeptá odkud jsem a co tu vlastně dělám. Pak mi Mustafa říká, že tohle dělaj spíš aby vykazovali nějakou činnost, než že by někoho vyloženě chtěli zadržet.
 Kolem Suli jsou hory a je tady teda lepší klima než v Erbilu, neni tu 46, ale jen 42. Červenec a srpen jsou tu nejteplejší měsíce. V Suli nás nabírají místní studentky Shayan, Sima a Hanar, vezou nás na ubytko a jdeme na jídlo, dneska jen do fastfoodu.
Po jídle se jdem s Mustafou trochu projít, zase povídáme, zítra půjdem koupit simku ať mám data. No k našemu ubytování, nejdřív se to zdálo celkem snesitelný, nějakej hotel, kde je kupa dalších lidí, jsme s Mustafou spolu na pokoji, vlastní hajzlík a sprcha. Nepoužívá se tu papír, ale taková sprcha na prdel no, ale to znám už z Indonésie. Po tom, co si Mustafa lehl na postel se s nim trochu rozpadla, asi po hodině se na to někdo přišel podívat. Trosku to zkusil zpravit, ale žádná sláva. No když se Mustafa vracel po chodbě, viděl prej velkou krysu, tak sám navrhnul jestli se nezkusíme přestěhovat jinam. No nejsem proti, třeba seženem něco co by se dalo považovat za bydlení a ne kurz přežití 😂. Taky nám chvíli nešla klimatizace, je prej napojená na vládní elektrickou síť, která vypadla, ale do půl hodiny snad poběží, světla a zbytek jede na generátor hotelu. Najednou tma, a za půl minuty se zase rozsvítilo a jde i klíma, zázrak!
Klidně pište co vás zajímá, můžu se jich taky ptát na cokoliv, dneska končím, v nemocnici začínám makat až v úterý, tak pak budou i story z nemocnice 😉.