Halgurd
Náš dvoudenní výlet na horu Halgurd je organizovanej dobrovolnickou skupinou horalů, který si víceméně řeknou jen o peníze nutný na dopravu, čímž se výrazně liší například od agentur v Erbílu, který se nebojí si říct o 200 dolarů na osobu. Nás to vyšlo na 22 tisíc dinárů (1tis iqd = 18,5Kč). Jel jsem já, Mustafa, Shanga, její spolužáci z mediny Shang a Miran. Pak s náma jela rodinka, mamka (53) a její syn a dvě dcery. Dalšími účastníky zájezdu byla Magda, která je z Polska a dělá tu pro nějakou neziskovku a už rok a půl se tu učí kurdštinu. Poslední byla holčina z Palestiny, Ashwak.
Vyrážíme brzo ráno, sraz máme ve 3.30 kousek od místa, kde teď bydlíme. Jsme zabalený, vyrážíme a jsme na místě první, což nás trochu znepokojuje, ale za chvíli přijíždí další. Jedeme minibusem, protože i s průvodcema je nás 13. Řidič ale není ze Suli, město pořádně nezná a má zpoždění. Reálně teda vyrážíme ve 4.30. Po cestě děláme zastávku na snídani. Zároveň kdo potřebuje, zajde si na WC do mešity. To mě celkem položilo, nečekal jsem, že mešita tu má spíš tohle společenský postavení. No po jídle a mírný prohlídce auta, řidiči se něco nelíbí, se znovu rozjíždíme. Další zastávka je cca v 10 v městě ještě před horama. Kdo potřebuje může si něco dokoupit. Já myslel, že máme všechno mít?! Spíš to vypadá, že jdou všichni něco shánět. No já jsem v klidu, jdu sprznit další mešitu a koupit si fíky. Tak jsme zase vyrazili. Postupně projíždíme checkpointy a vždycky se ptaj jestli jsme všichni kurdi. Směle přikyvujeme, až na jednom checkpointu to jde víc zkoumat, pár pro něj podezřelejch se na něco ptá, mě nechal až na konec. Většinou mě tady všichni považujou za kurda. No tak zjistil, že se mnou si nepokecá, pas mám na střeše v batohu a tak nás pouští dál. Pomalu dojíždíme do jedný z vesnic v horách, kde přeložíme věci na auta a pojedem teraňákama. No cesta sranda, co vám budu, vepředu sedíme dva, já a Miran. Pěkně to hází. Asi po necelý hodině dojíždíme na místo, kde budeme dělat tábor. Je to v závětří a u jezírka. Všude je tu bordel a odpodky, koukám, že místní si na úklid moc nepotrpí. My jsme si všechno odvezli, nebo to spálili.
Po tom co jsme tak nějak rozhodili stany se jde na hike. Na nějakej menší kopec, asi 3300 m.n.m. a k jedný jeskyni, vyrážíme kolem 14 hodiny a vracíme se kolem 19 už za tmy. Příroda je tu nádherná, divoká, drsná. Prý jsou tu divoký kozy, osli a medvědi. Po cestě se často zpívají kurdský písničky, zní to celkem dobře a nejlíp v tom asi vyniká Abdulláh, kterej se k nám přidal ve vesnici.
Večer po návratu do tábora se potkáváme se čtyrma členkama PKK. To je označení pro Stranu kurdských pracujících, která vznikla původně v Turecku a je militantní skupinou, která bojuje za vytvoření Kurdského státu. Setkání je to dost zajímavý. Víceméně bez fotek, protože tahle organizace je v současnosti na seznamu teroristických organizací?! No to jsem třeba ani nevěděl. Holky maj automatický pušky, nějakej ten granát a tak. Večer se k nám na chvíli přidávaj.
To co se dělo večer se popisuje těžko. Jsme pozvaný organizátorama na večeři. Jdeme jí aspoň pomoct připravit, aby nám to nebylo blbý. Udělal se oheň, zpívá se, tancuje, jeden má housle, bubny nahradí prázdnej kanystr. Nakonec se i tancuje. Celý vás to pohltí, to vám zaručuju. Ty lidi jsou úplně jiný než byste možná čekali. Hrdý na svojí kulturu, vstřícný, upřímný a hodně komunikativní. Co se týče emocí na první pohled s cizincem nic moc, jak vás ale poznaj, tak jste jejich a už se vezete. Bylo to vážne super. Další nefalšovanej zážitek, na kterej můžete jinde zapomenout. Co se týče bojovnic, tak nějak mi přišlo fajn jim věnovat lékárničku, když jí asi zas tak nepotřebuju, jelikož léky na průjem jsem nechal na pokoji. Víceméně v ní mám chirurgický vybavení a nějaký krytí a obvazy. Na oplátku dostávám takovej náramek, a prý si toho moc cení.
Dalším bodem večera je spaní. Stan nemáme, ale náš průvodce má obrovskej takže se v klidu vejdem. Dál tu máme spacáky, Mustafa měl svůj, ale cestou někde spadl z auta. No tak jsme -1 spacák. No nic Abdulláh má navíc jednu silnější deku, kterou nám půjčuje a Shanga nám vzala 2 slabší deky. Mustafa si vybral spacák, tak mi zbyly deky, bylo sice trochu chladno, ale po winter survivalech nic hroznýho. Ráno vstávačka v 7, společná snídaně a balíme krám. Přesouváme se autama pod výchozí místo na Halgurd. Halgurd je podle nich nejvyšší hora v Íráku, i když jsem na netu našel, že to je jiná hora na hranici, kterou teda asi nepočítaj. Vzhledem k velikosti a rozmanitosti fyzičky naší skupiny jdeme celkem pomalu a děláme často pauzy. Mě to neva, víc si užiju výhledy. Cesta, kterou bychom s Kačkou vyhučeli za hodinku jdeme asi 2,5 hodiny, spíš 3. Během obou dnů jsme udělali asi miliardu společnejch fotek. Nahoře jsme se chvíli zdrželi a pak svištěli dolů. Potkali jsme tam dalšího poláka, a další dvě evropanky, ale nevím teď odkud. No z celýho výletu jsme se vrátili asi v 10 večer.
Dám jen sprchu, vyperem si a padnu.
Vyrážíme brzo ráno, sraz máme ve 3.30 kousek od místa, kde teď bydlíme. Jsme zabalený, vyrážíme a jsme na místě první, což nás trochu znepokojuje, ale za chvíli přijíždí další. Jedeme minibusem, protože i s průvodcema je nás 13. Řidič ale není ze Suli, město pořádně nezná a má zpoždění. Reálně teda vyrážíme ve 4.30. Po cestě děláme zastávku na snídani. Zároveň kdo potřebuje, zajde si na WC do mešity. To mě celkem položilo, nečekal jsem, že mešita tu má spíš tohle společenský postavení. No po jídle a mírný prohlídce auta, řidiči se něco nelíbí, se znovu rozjíždíme. Další zastávka je cca v 10 v městě ještě před horama. Kdo potřebuje může si něco dokoupit. Já myslel, že máme všechno mít?! Spíš to vypadá, že jdou všichni něco shánět. No já jsem v klidu, jdu sprznit další mešitu a koupit si fíky. Tak jsme zase vyrazili. Postupně projíždíme checkpointy a vždycky se ptaj jestli jsme všichni kurdi. Směle přikyvujeme, až na jednom checkpointu to jde víc zkoumat, pár pro něj podezřelejch se na něco ptá, mě nechal až na konec. Většinou mě tady všichni považujou za kurda. No tak zjistil, že se mnou si nepokecá, pas mám na střeše v batohu a tak nás pouští dál. Pomalu dojíždíme do jedný z vesnic v horách, kde přeložíme věci na auta a pojedem teraňákama. No cesta sranda, co vám budu, vepředu sedíme dva, já a Miran. Pěkně to hází. Asi po necelý hodině dojíždíme na místo, kde budeme dělat tábor. Je to v závětří a u jezírka. Všude je tu bordel a odpodky, koukám, že místní si na úklid moc nepotrpí. My jsme si všechno odvezli, nebo to spálili.
Po tom co jsme tak nějak rozhodili stany se jde na hike. Na nějakej menší kopec, asi 3300 m.n.m. a k jedný jeskyni, vyrážíme kolem 14 hodiny a vracíme se kolem 19 už za tmy. Příroda je tu nádherná, divoká, drsná. Prý jsou tu divoký kozy, osli a medvědi. Po cestě se často zpívají kurdský písničky, zní to celkem dobře a nejlíp v tom asi vyniká Abdulláh, kterej se k nám přidal ve vesnici.
Večer po návratu do tábora se potkáváme se čtyrma členkama PKK. To je označení pro Stranu kurdských pracujících, která vznikla původně v Turecku a je militantní skupinou, která bojuje za vytvoření Kurdského státu. Setkání je to dost zajímavý. Víceméně bez fotek, protože tahle organizace je v současnosti na seznamu teroristických organizací?! No to jsem třeba ani nevěděl. Holky maj automatický pušky, nějakej ten granát a tak. Večer se k nám na chvíli přidávaj.
To co se dělo večer se popisuje těžko. Jsme pozvaný organizátorama na večeři. Jdeme jí aspoň pomoct připravit, aby nám to nebylo blbý. Udělal se oheň, zpívá se, tancuje, jeden má housle, bubny nahradí prázdnej kanystr. Nakonec se i tancuje. Celý vás to pohltí, to vám zaručuju. Ty lidi jsou úplně jiný než byste možná čekali. Hrdý na svojí kulturu, vstřícný, upřímný a hodně komunikativní. Co se týče emocí na první pohled s cizincem nic moc, jak vás ale poznaj, tak jste jejich a už se vezete. Bylo to vážne super. Další nefalšovanej zážitek, na kterej můžete jinde zapomenout. Co se týče bojovnic, tak nějak mi přišlo fajn jim věnovat lékárničku, když jí asi zas tak nepotřebuju, jelikož léky na průjem jsem nechal na pokoji. Víceméně v ní mám chirurgický vybavení a nějaký krytí a obvazy. Na oplátku dostávám takovej náramek, a prý si toho moc cení.
Dalším bodem večera je spaní. Stan nemáme, ale náš průvodce má obrovskej takže se v klidu vejdem. Dál tu máme spacáky, Mustafa měl svůj, ale cestou někde spadl z auta. No tak jsme -1 spacák. No nic Abdulláh má navíc jednu silnější deku, kterou nám půjčuje a Shanga nám vzala 2 slabší deky. Mustafa si vybral spacák, tak mi zbyly deky, bylo sice trochu chladno, ale po winter survivalech nic hroznýho. Ráno vstávačka v 7, společná snídaně a balíme krám. Přesouváme se autama pod výchozí místo na Halgurd. Halgurd je podle nich nejvyšší hora v Íráku, i když jsem na netu našel, že to je jiná hora na hranici, kterou teda asi nepočítaj. Vzhledem k velikosti a rozmanitosti fyzičky naší skupiny jdeme celkem pomalu a děláme často pauzy. Mě to neva, víc si užiju výhledy. Cesta, kterou bychom s Kačkou vyhučeli za hodinku jdeme asi 2,5 hodiny, spíš 3. Během obou dnů jsme udělali asi miliardu společnejch fotek. Nahoře jsme se chvíli zdrželi a pak svištěli dolů. Potkali jsme tam dalšího poláka, a další dvě evropanky, ale nevím teď odkud. No z celýho výletu jsme se vrátili asi v 10 večer.
Dám jen sprchu, vyperem si a padnu.
Komentáře
Okomentovat