Jedno dítě za druhým
Tak poslední den v nemocnici. Ráno se ploužíme na snídani po tom co jsme si něco pobalili. K snídani máme vajíčka na tvrdo, placku a čaj. U jídla se k nám přidává doktorka z ortopedie, kterou známe z emery. Na sály nepospícháme, sice maj začínat už v 8.30, ale tak horký to tu není.
Kolem 9 se začíná na prvním sále. Je to sál gynekologie, kde budou dělat císaře. Tak tam zůstáváme kouknout. Na jednom sále udělali 3 za tu dobu co jsme tam byli, na druhým taky 3 a na dalším pak šla doktorka sama udělat další. Jak na běžícím pásu! Bavíme se u toho i s doktorem z pediatrie. Problém je, že tu ženský maj tak 3-5-7 dětí 😂, takže když je sekce už v první h těhotenstvích, neni to dobrý. No jde jim to holkám od ruky. Řez, řez, tupě se to trhne, odsát vodu a už šahá pro dítě. Sotva je venku, šmik šňůru a ukaž se. Pak zatlačí na dělohu, zatahá za druhej konec šůry a vyndavá placentu. Jen jednou nebyla kompletní a tak to musela dočistit. Šití jde jak po másle. Šup, šup a je hotovo. Celý to trvá tak 30-40 minut ani ne 😂. Chvíli mi přijde, že příprava sálu je delší než výkon.
V mezidobí se jdem kouknout na sál na plastiku. Maj tam mladýho kluka, kterej měl ránu na předloktí kousek od zápěstí. Dali mu na to obvaz a utáhli to tak, že měl nekrózu tkání. Po nekrektomii tam zůstal defekt a ten na plastice opravili lalokem z břišního svalu. Ten byl našitej na předloktí a ponechanej na stopce z břicha, takže měl “ruku přišitou k břichu. Dneska došel na odpojení laloku a uzavření rány. Vypadalo to po operaci hrozně dobře.
No po sálech jdeme na pokoj, dobalíme si věci a čekáme na Shayan, která nás má nabrat a jedem na poslední společný oběd. Scházíme se tam my, Shayan, Hanar, Sima, Shanga a Mardeen. Objednal jsem si masovej pie (koláč). Vypadalo to jak velká pizza, nestává se to často (tak jednou za rok), ale nedojedl jsem to. Taky mi objednali kibbah, což je taková malá smažená koule z mletýho masa, obalená, s nějakejma semínkama. No ňamka.
Loučíme se, což je část stáží, kterou fakt nemám rád. Kupodivu to proběhne celkem rychle, bez velikejch emocí, což je lepší, protože v tom fakt nejsem dobrej. Shayan nás pak ještě veze na autobus do Erbilu. Na nádraží se jdeme zeptat k minibusu jestli jedou do Erbilu. Jedou, je nás s náma 9, takže ještě budem čekat cca na 4 lidi a pojedem. No trvalo to tak 15min a vyrážíme. Po cestě poslouchám písničky a celkem rychle i usínám. Na checkpointech jsem doteď moc problémy neměl, ostatně domud se mě někdo na něco nezeptá, tak nemaj ponětí, že nejsem kurd. Prvnímu stačí ukázat pas a dobrý. Druhej jde k nám dozadu nakouknout. Kouká na pas, ostatním na ID karty. Ptá se čí je ten kufr a když řeknem, že můj, tak prej věří, že nic nebezpečnýho nevezu. No když myslí 😂. Jinak je cesta bez problémů a trvá cca 3 hodiny.
Po příjezdu mi Mustafa říká, že nás nabere jeho brácha, pojedem k nim na večeři, pak mě hodí na studentskou ubytovnu, kde budu ty dvě noci bydlet a pojedem se ještě mrknout po městě. Vydali jsme se na chladnější místo, což je Park na kraji města. Dal jsem si citronovou limonádu. Spíš teda citronovou šťávu na ledu. Kyselý jak cecek, huba se mi křivila neskutečně, ale přísun vitamínu C musel bejt větší než za celej rok.
Vracím se na “kolej”, dole je obchod, tak si jdu ještě pro vodu. Kromě Saruara, kterýho jsem potkal při odhození věcí tu je i Aram, jeho brácha, kterej studuje medinu. Pak jsou tu další dva kluci, který nevim jak se jmenujou, nevim ani jak tu budou dlouho. Je to pokoj pro 3, kde nás je 5. Malá kuchyňka a hajzlík se sprchou. Akorát co potřebuješ. Večer dáme ještě čaj a slunečnicový semínka a klábosíme.
Zítra bude hlavní prohlídka a pak se uvidí, tak zatím.
Kolem 9 se začíná na prvním sále. Je to sál gynekologie, kde budou dělat císaře. Tak tam zůstáváme kouknout. Na jednom sále udělali 3 za tu dobu co jsme tam byli, na druhým taky 3 a na dalším pak šla doktorka sama udělat další. Jak na běžícím pásu! Bavíme se u toho i s doktorem z pediatrie. Problém je, že tu ženský maj tak 3-5-7 dětí 😂, takže když je sekce už v první h těhotenstvích, neni to dobrý. No jde jim to holkám od ruky. Řez, řez, tupě se to trhne, odsát vodu a už šahá pro dítě. Sotva je venku, šmik šňůru a ukaž se. Pak zatlačí na dělohu, zatahá za druhej konec šůry a vyndavá placentu. Jen jednou nebyla kompletní a tak to musela dočistit. Šití jde jak po másle. Šup, šup a je hotovo. Celý to trvá tak 30-40 minut ani ne 😂. Chvíli mi přijde, že příprava sálu je delší než výkon.
V mezidobí se jdem kouknout na sál na plastiku. Maj tam mladýho kluka, kterej měl ránu na předloktí kousek od zápěstí. Dali mu na to obvaz a utáhli to tak, že měl nekrózu tkání. Po nekrektomii tam zůstal defekt a ten na plastice opravili lalokem z břišního svalu. Ten byl našitej na předloktí a ponechanej na stopce z břicha, takže měl “ruku přišitou k břichu. Dneska došel na odpojení laloku a uzavření rány. Vypadalo to po operaci hrozně dobře.
No po sálech jdeme na pokoj, dobalíme si věci a čekáme na Shayan, která nás má nabrat a jedem na poslední společný oběd. Scházíme se tam my, Shayan, Hanar, Sima, Shanga a Mardeen. Objednal jsem si masovej pie (koláč). Vypadalo to jak velká pizza, nestává se to často (tak jednou za rok), ale nedojedl jsem to. Taky mi objednali kibbah, což je taková malá smažená koule z mletýho masa, obalená, s nějakejma semínkama. No ňamka.
Loučíme se, což je část stáží, kterou fakt nemám rád. Kupodivu to proběhne celkem rychle, bez velikejch emocí, což je lepší, protože v tom fakt nejsem dobrej. Shayan nás pak ještě veze na autobus do Erbilu. Na nádraží se jdeme zeptat k minibusu jestli jedou do Erbilu. Jedou, je nás s náma 9, takže ještě budem čekat cca na 4 lidi a pojedem. No trvalo to tak 15min a vyrážíme. Po cestě poslouchám písničky a celkem rychle i usínám. Na checkpointech jsem doteď moc problémy neměl, ostatně domud se mě někdo na něco nezeptá, tak nemaj ponětí, že nejsem kurd. Prvnímu stačí ukázat pas a dobrý. Druhej jde k nám dozadu nakouknout. Kouká na pas, ostatním na ID karty. Ptá se čí je ten kufr a když řeknem, že můj, tak prej věří, že nic nebezpečnýho nevezu. No když myslí 😂. Jinak je cesta bez problémů a trvá cca 3 hodiny.
Po příjezdu mi Mustafa říká, že nás nabere jeho brácha, pojedem k nim na večeři, pak mě hodí na studentskou ubytovnu, kde budu ty dvě noci bydlet a pojedem se ještě mrknout po městě. Vydali jsme se na chladnější místo, což je Park na kraji města. Dal jsem si citronovou limonádu. Spíš teda citronovou šťávu na ledu. Kyselý jak cecek, huba se mi křivila neskutečně, ale přísun vitamínu C musel bejt větší než za celej rok.
Vracím se na “kolej”, dole je obchod, tak si jdu ještě pro vodu. Kromě Saruara, kterýho jsem potkal při odhození věcí tu je i Aram, jeho brácha, kterej studuje medinu. Pak jsou tu další dva kluci, který nevim jak se jmenujou, nevim ani jak tu budou dlouho. Je to pokoj pro 3, kde nás je 5. Malá kuchyňka a hajzlík se sprchou. Akorát co potřebuješ. Večer dáme ještě čaj a slunečnicový semínka a klábosíme.
Zítra bude hlavní prohlídka a pak se uvidí, tak zatím.
Komentáře
Okomentovat